ZÁMEK SLAVÍN
Přibližně na jeho místě stávala tvrz jménem Kostelec, o jejíchž osudech však před rokem 1542 není nic známo. Od počátku 16. století byl majitelem Kostelce rod Holanů z Jiljova, o jehož jednom členu se činí zmínka roku 1532. O deset let později bratři Jan, Václav a Jindřich Holanové po požáru desek zemských přiznali, že jsou v držení tvrze Kostelec s dvorem a mlýnem, s části obce Želíz, a že to vše měli po svém otci. Krátce po té se však statek přes Aleše Knoblocha z Pirnstorfu dostal do majetku zámožných Belviců z Nostic a byl spojen s Liběchovem. V roce 1615 připadla kostelecká tvrz jako dědictví cítovskému Janu Kryštofu Belvicovi, který byl pro /část na stavovském odboji proti císaři odsouzen k manství. Tvrz nakonec roku 1630 prodal Jiřímu Malovcovi z Chýnova a Kostelec i Tupadly tak natrvalo připadli k Liběchovu. Za třicetileté války byla tvrz patrně zničena, neudržována se postupně rozpadla a zanikla (s výjimkou dvora).
Nové období pro toto místo začína až na počátku 19. století s libochovickými pány Weithy. Antonín Weith zrušil i existující dvůr a na jeho místě na vysokém ostrohu nad tokem Liběchovky zahájil v roce 1840 výstavbu zámečku Slavín. Uvnitř budovy mělo být umístěno dvacet čtyři soch významných českých osobností. Slavín se měl stát protiváhou německé Wallhalle. A.Weith sochy objednal u slavného Ludwiga Schwanthalera v Mnichově, a ten jich v letech 1847-67 dodal osm. Sochy na místo určení však nikdy nedorazily. Finanční potíže, do kterých se Weith dostal, i jeho pozdější odklon od českých vlastenců způsobily, že stavba pokračovala velmi pomalu a nakonec byla i zastavena. Ze zamýšlených čtyř věží zůstala jen jediná. Jedná se o centrální osmibokou stavbu postavenou v pseudorománském slohu, s hranolovou věží s cimbuřím, jenž je zdobena orientálním, tzv.maurským, dekorem.Weith přese vše zamýšlel stavbu dokončit, v tom mu ale zabránila smrt roku 1853. Areál přes dostavbu v roce 1873 zůstal nedostavěn.
Sochy Libuše a Přemysl, Přemysl Otakar II. a Václav I., Eliška Přemyslovna, Jiří z Poděbrad, Arnošt z Pardubic a Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic stojí dnes v nadživotní velikosti a v provedení z ušlechtilého kovového materiálu ve vstupní sloupové hale Národního muzea v Praze.
V Tupadlech byla rozvinuta romantická myšlenka historizujícího vlastenectví, které byla A. Weithem postupně rozvedena v jeskyních „U ještěra“ (v roce 1841), „Klácelka“ (v roce 1845) a zejména „Blaník“ (v letech 1845-50). Vedle výtvarných umělců Josefa Navrátila a Václava Levého, kteří byli realizátory, se A.Weith myšlenkově orientoval především na filozofa Bernarda Bolzana.
Po prodeji Liběchovského panství zůstal Slavín ještě nějaký čas majetkem rodu Weithů, později zde byl zřízen ústav školských sester a přistavěna kaple. V době socialistického zřízení byl v areálu umístěn Výzkumný ústav půdy. Mezi posledními majiteli to byl hlavně pan Mašek, který zahájil rozsáhlou rekonstrukci, kterou kvůli úmrtí nedokončil. V současnosti je zámek v soukromém vlastnictví a slouží jako meditační centrum Samadhi.
Rozsáhlý komplex několika budov se skládá ze samotné budovy zámecké rezidence (jednopatrová budova z roku 1850 s rozsáhlým sklepením), vily (z roku 1930), hospodářské budovy (zděný objekt s dřevěnou přístavbou), špejcharu (dvoupatrová hospodářská budova ze 17. století), věže a zahradního domku.
Jednohektarový park obklopuje stavbu. Z šesti druhů jehličnanů je pozoruhodný smrk stěsnaný a z dvacetisedmi druhů listnáčů zaujme červenolistý buk, mohutný dřezovec trojtrnný, javor jasnolistý a rdesno baldšuánské.
Použitá literatura:
Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kolektiv autorů
(nakladatelství Libri, Praha 1999, s.308)
archiv zámku Slavín