Otázky a odpovědi

Já osobně bych popsal svými slovy Božství, Boha asi takto. Bůh je vše co vnímáme, cítíme, vidíme, ale i to co je před našima očima skryto. Bůh je jeden a je projeven, manifestován ze své vlastní vůle do mnohosti a různorodosti celého universa, kterým On sám je. Je to právě Bůh, jenž s jasným záměrem, plánem i cílem stvořil všechny galaxie, kosmy, dimenze, přírodu a bytosti v nich. Bůh je dokonalá čistá Láska. Bůh má aspekty, lásky, milosti, moudrosti, vševědění, všemoci, všesíly. Je ve všem a je všudypřítomný. Všechny bytosti jsou jeho dětmi, nebot’ naše duše a duše všech bytostí – jsou Jeho jiskrou. Bůh je Paramátma – Nejvyšší Světlo všech světel. My bytosti, lidé jsme átma – individuální duše. Bůh je nejvyšší inteligence a moudrost, jenž je osobní i neosobní – universální. Tato nejvyšší síla a inteligence má svobodnou vůli tvořit a ničit v celém univerzu vše. Uvádět nás do iluze (například do iluze, že jsme individualita) a opět nás zní vyvést svou hrou a vůlí. Bůh je vědomým stvořitelem, hybatelem, udržovatelem i ničitelem celého mikrokosmu i makrokosmu. Krišna, inkarnace paramgurua, tedy plného avatara řekl ,,oddělil jsem sám sebe od sebe, abych se mohl milovat”. Celé stvoření je jeho božskou hrou. Bůh není jen vně je i v nás samých je všude. Je nad námi, pod námi, a my jsme v něm. Jeho nejvyšším stavem je samádhi, Tichá nekonečná blaženost bez limitu, jenž se může stupňovat do nekonečna, nebo být – setrvat v tichém klidném stavu lehkého blaženství.

Átma je individuální duše v nás. V člověku, zvířatech i jiných bytostech. Je boží jiskrou v nás. Je nesmrtelná, nezničitelná, zná vše co je v nás obsaženo. Je to nejjemnější, nejpodstatnější v nás. Naše jádro bytí. Je jemnější než éter a myšlenka je proti Átma hrubá jako kámen. Átma má uplně stejné kvality jako Bůh. Lišíme se pouze kvantitou, nikoli kvalitou. Ježíš řekl ,, Otec a já jedno jsme – On je však větší (nekonečný)

Ano, Átma se chce navrátit zpět do Paramátma – Boha a splynout s Ním.

Je to přirozeností Átma, aby se vrátilo domů. Tam cítí vše krásné. Blaženost, lásku, mír, štěstí, klid a bezpečí.

Seberealizace je uvědomění si Átma v nás. Že, nejsme pouhým dočasným tělem a myslí. Jsme vtělením lásky, božské lásky. Jsme nesmrtelná duše Átma.

Realizací Boha se rozumí splynutí s Ním. Být s Bohem v Jednotě, přesto je naše individualita zachována nirvanickým tělem. To znamená, že existujeme dále i po splynutí s Bohem. Připodobnění tohoto stavu si můžeme představit tak, že se vznášíme jako nafukovací balonek v nekonečném prostoru. Balonek  je Átma, nekonečný prostor je Paramátma – Bůh. Obsah balonku a prostoru je stejný  jen velikost je jiná. Tedy kvalita náplně balonku Átma je stejná jako Paramátma pouze kvantitou se lišíme. Paramátma je větší – nekonečný.

 Ježíš řekl:  “Já a Otec jedno jsme, On je však větší.”

V podstatě je to proto, že se člověk oddělil od Boha svým vlastním konáním a úsilím. Pokud se oddělíme od Boha a ještě jsme na to patřičně pyšní trpíme žalem. Jen v Bohu je největší štěstí – blaženost.

Ano, není pro člověka jednoduché vypořádat se vnitřně se vším tím utrpením, které vidíme ve světě kolem sebe. Je těžké přijímat rány osudu a karmy a možná ještě o něco složitější pochopit pro nás jako lidské bytosti zákon vyrovnání, když ve stvoření vidíme například hurikány, povodně, zemětřesení, zkázu a smrt. Je to však výsledek kosmického zákona – božského zákona, který je spravedlivě dokonalý. Tento zákon, tato dokonalá síla nemá záměr ani úmysl nějakým způsobem ubližovat, nebo být destruktivní, však má své jasné kosmické zákonodárné ustanovení spravedlnosti, aby zajistila evoluční vývoj všech bytostí a tvorů. Tento dokonalý spravedlivý zákon a spravedlnost odhalujeme prave tehdy, když se spojujeme s Bohem za jím stvořeným vesmírem, pak také mnohé utrpení ale i jiné dění ve stvoření vnímáme jako sen jako snové dění. Potom neštěstí, utrpení, zkázu a smrt  vnímáme jakoby jen odehrávající se děj na povrchu našeho vědomí, nebuď hluboko v duchu – je dokonalá harmonie a nepřerušované blaho. Bolest a utrpení náleží jen tomuto fyzickému světu a temným sférám stvoření. Existují také ale vyšší světy, kde člověk zažívá radost a štěstí. Jsou to takzvané nebeské úrovně. Však dualita celého kosmu jin a jang, dobro a zlo, kladné a záporné síly jsou neustálým vyjádřením kosmu. Můžeme říci, že spolu bojují ? Ne spíše že na sebe neustále navzájem působí a vzájemně se ovlivňují. Z tohoto vyplývá, že vše ve vesmíru má svůj protiklad a jedno neexistuje bez druhého. Jsou to kontrasty, ale přitom závislé jeden na druhém. To je dualita přirozená dvojnost kosmu a Bůh sám jí tvoří svým kosmickým zákonem a hrou stvoření, abychom se vyvíjeli. To je síla a tlak evoluce. Zázračná a dokonalá hra-evoluční vývoj. Záleží na nás jak se chováme a jednáme. Jak vážně akceptujeme či nikoli božské kosmické zákony. Pokud se rozhodneme je ignorovat je to naše svobodná volba, naše svobodné rozhodnutí, avšak následky na sebe nenechají dlouho čekat. Neseme za své jakékoliv konání zodpovědnost. Prohřešek proti Duchu svatému, jenž je samotným zákonem kosmu není snadná záležitost. Je proto lépe být vědomým, bdělým, znát kosmické zákony, radovat se z nich a akceptovat je dodržovat je a spolupracovat s Bohem a podílet se na jeho svatém plánu. Pokud se očistíme a spojujeme se s Bohem a poznáváme ho, přirozeně ho milujeme a spolupráce s Ním je pro nás naplňující a odráží v nás radost a naplnění a blaženost v nás samých a následně v celém našem životě.  Je to smysluplné kosmické konání, spolupráce a vědomé podílení se na Jeho stvoření. To je veselejší počínání, než porušovat kosmické svaté dokonalé zákony a stavět se mimo ně, co myslite? Uzrává velmi rychle čas na to, aby člověk začal spolupracovat vědomě s Bohem, miloval ho a konečně postavil Boha ve svém životě na první místo a né na to poslední. Vždyť Bůh je vším, je láskou a blažeností, silou, dokonalostí, krásou, moudrostí a milostí. Když to odhalíme v našich srdcích, protože právě tam musí dojít k tomuto primárnímu odhalení, pak už nic jiného nechceme, protože máme vše, nalezneme to co celý život hledáme. Štěstí, lásku, blaženost, sílu, svobodu, moudrost a neskonalý mír a smíření. To je milost.

Když se spojíme s Bohem ještě za života ve fyzickém těle, tak všechny starosti, problémy snášíme úplně jiným způsobem. Jsme nad nimi, vše co v životě přichází trpělivě a klidně přijímáme. Nebojíme se ani smrti. Cítíme se naplnění, štastní, blažení v lásce, míru a bezpečí jako v Boží dlani. Jsme s Bohem, žijeme s Bohem. Vnímáme Jednotu ve všem. Není nic krásnějšího, než žít s tímto uvědoměním.

Pokud je přítomno i jen malé chvění myšlenek, nebo duševního neklidu, nemůžeme v meditaci dosáhnout Kosmického Vědomí – Boha. Však Bůh se před námi neskrývá, nýbrž my se skrýváme před Ním. Naše mysl Ho překrývá. Však existuje i Jeho milost. Bůh nás velmi miluje a pokud jsme skuteční a upřímní v Jeho hledání přijde Jeho milost a pomůže nám i s meditací. Jak řekl Ježíš: “Hledejte a naleznete. Tlučte a bude vám otevřeno. Proste a bude vám dáno.” Lidé však mají raději vnější svět a jeho lákadla, než Boha. Záleží na opravdovosti, intenzitě a upřímnosti hledajícího. Měli bychom po Bohu opravdově s láskou toužit, pokud Ho hledáme. Právě láska je spojnice s Bohem a ten podstatný most propojení s Ním.

Meditovat můžeme na cokoliv a s tím se spojovat. Však získáme kvalitu toho nač meditujeme. Proto, meditace na všechno jiné, než li na Boha se stává otroctvím. Meditovat můžeme na Boha v našem duchovním srdci, nebo na Jeho formu v podobě obrázku, sochy nebo jména či Gurua Avatara, jenž je inkarnován ve fyzickém těle.

Meditace na cestě poznání a odhalení Boha v nás je podstatná. Abychom došli k seberealizaci a následně k realizaci Boha musíme začít hledat a pátrat uvnitř nás samých, tam a jedině uvnitř nás samých se vše odehrává. Meditace a soustředění je podstatné na cestě sebepoznání. Čím dále a hlouběji se v meditaci dostáváme, tím blíže se k Bohu v nás přibližujeme. V duchovním srdci odhalíme Božské Světlo, Světlo Vědomí, jenž vše tvoří. Měli bychom cítit, že se do něho noříme, že je v nás a následně se s ním sjednocujeme. Měli bychom cítit, že jsme více tímto Světlem, než tělem, myslí a emocemi. Však to důležité je meditovat s láskou, s láskou k Bohu i k nám samým, ke všemu a všem. Tím to však nekončí, můžeme jít dál k Cíli a to za samotné toto Světlo Vědomí – Božské Světlo. Však nejdříve je dobré koupat se v tomto Světle Vědomí a naplňovat se Jeho štěstím, láskou a blažeností pak můžeme s Boží milostí pokročit dál k samotné podstatě Boha za Světlo ke Kosmickému Univerzálnímu Vědomí, jenž je Cílem duchovního poznání. Stáváme se Vším.

Hluboké Ticho meditace je podstatné. Ježíš, jenž předává veškeré učení o světu, Bohu i nás samých řekl “Buď tiš a věz že já jsem Bůh.” Tím je o meditaci mnoho řečeno. Jeden svatý řekl velmi moudrou větu “Meditace a ponoření se do Ticha by se mělo provádět ve všech chrámech, kostelech a měli bychom méně mluvit. Je třeba meditovat, abychom zažili Neviditelný Zdroj všech viditelných světů” To je Blaženost. Hlubokým ponořením cítíme Blaženost Boha. Blaženost Boha je Jeho Vědomí. Čím větší je Blaženost, tím hlubší je náš kontakt s Bohem.

Pokud nejsme zvyklí meditovat je přirozené, že se dostaneme do fáze únavy a čeká nás výzva překonávat překážky v nás. Je třeba překonat výzvy těla a mysli. Pokud budeme meditovat pravidelně a dostatečně dlouho, únava se začne rozpouštět. Poté budeme zjišťovat že, pokud např budeme meditovat večer, tak v noci se nám nebude chtít spát. To je přirozeně známka navýšení našeho energetického duchovního potenciálu, který získáváme meditací ze Zdroje uvnitř nás, od Boha uvnitř nás. Méně spát a více meditovat, ponořovat se do Kosmického Vědomí je mnoho krát více osvěžující, než samotný spánek. Je dobré se ponořit do vnitřního Ticha, neboť tam nalezneme hluboký mír, štěstí a blaženost.

Prolog Janova evangelia je:  “Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život bylo světlo lidí. To Světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.”

Na samém počátku je to Nejvyšší. Transcendentní Univerzální Vědomí Boha Otce, temný, bezbřehý, věčný, nekonečný oceán. Absolutní Bůh Otec, Jednota. Věčný vědomí pozorovatel všeho stvoření, jenž sám vše vytváří a také vše rozpouští. Bůh Otec, transcendentní, nediferencované, kosmické vědomí Boha Otce, v němž existuje vše v latentním stavu. Bezbřehý nekonečný oceán ticha a nepohybu bez počátku a bez konce. Temnota temnoty, nekonečno nekonečna s absencí jakéhokoliv světla, bytostí, tvorů, věcí, hmoty,  pohybu, z něhož teprve Světlo vzniká – Bůh Otec. Tato transcendentní temnota je, však velmi pozitivní. Počátek všeho. Nejčistší čistota Boha Otce.

Pak následovala vůle Boha Otce “Oddělil jsem sám sebe od sebe, abych se mohl milovat.” Jak uvádějí svaté texty.  Z vůle a plánu s jasným záměrem nejvyšší inteligence a moudrosti Boha Otce započalo tvoření světů. Vznikl prostor – Éter a v něm pak započala dualita stvoření. S Absolutního Boha Otce – Pralátky, vzešlo Jeho Světlo Duch – Nejvyšší Světlo Paramátman – syn Boží – Kristovo Vědomí, tedy Světlo Boha Stvořitele – Světlo Kosmického Vědomí. Toto Nejvyšší Světlo se dalo z vůle Boha Otce do pohybu a vznikl Duch Svatý – Paramašhakti,  které dalo vzniknout magickému kosmickému klamu iluzi Maye, započali vznikat další tvořivá a udržující božstva stvoření, elementy, galaxie, planety, příroda a bytosti. Však celé stvoření pochází z Ducha, tedy celé stvoření není nic jiného, než-li Duch a Jeho vibrace, které samozřejmě přesahují hmotu a plně jí řídí a ovládájí. V projevování stvoření a duality tedy vyvstal Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý.

Bůh Otec má tyto aspekty, které jsou v Jeho transcendentním stavu “latentními” a ve stavu stvoření jsou aktivní. Je to nejvyšší moudrost, nejvyšší inteligence, nejvyšší láska, nejvyšší milost, nejvyšší vševěděni, nejvyšší síla, nejvyšší blaženost, nejvyšší radost, nejhlubší mír, nejvyšší štěstí, nejčistší čistota. Bůh Otec je vším. Nemá žádné jméno, přesto je nazýván Parabrahman, Bůh Otec, Transcedentno, Absolutno, Narayana, Paramátman, Kosmické Univerzální Vědomí, je Nejvyšším Duchem a vibruje jako život celým svým stvořením jako vibrace Boha Om či Ámen. Om je Jeho nejpodobnější jméno. Však se může manifestovat, projevit se a vzít na sebe lidské tělo, jenž se poté nazývá avatarem, jako byl např. Ráma, Krišna to byli purna avataři, neboli plné inkarnace Pána. I Ježíš Kristus byl avatar.

Ano. Toto je velmi důležitá a zásadní otázka a děkuji za ni.  I nyní je inkarnován v lidské podobě jako duchovní vůdce, aby pomohl lidstvu a planetě Zemi. Avšak z Boží milosti je na planetě Zemi vždy inkarnováno 5 velkých inkarnací samotného Boha Otce v lidském těle a to pro ochranu a evoluční vývoj a duchovní postup všech bytostí na planetě Zemi. 3 tyto inkarnace Otce pracují veřejně a 2 pracují skrytě. Na planetě Zemi je v současné době inkarnováno i mnoho Božských Matek i jiných Božských bytostí, aby pomohli lidstvu a planetě Zemi v tento čas. Některé pracují veřejně a jiní stranou veřejnosti.

Moudrost, pokud je duchovní, hluboká a čistá, zahrnuje ve své celistvosti také intelekt. Ideální je vyrovnanost těchto dvou aspektů. Moudrost, také zahrnuje intuici, která je kladným přemostěním mezi intelektem a vnímáním duchovnosti na cestě seberealizace, poznání a odhalení naší skutečné podstaty. Tedy rozum a cit ve vzájemné harmonii je ideálním stavem. Pravdou je, že Ježíš řekl “Požehnaní chudí duchem.” Intelektuálně skromní lidé, nezatížení stresem dnešní uspěchané doby s někdy náročným intelektuálním přetížením mohou být více skeptičtí k duchovnosti a jejímu vnímání. Jejich zatížení intelektuální se, tak trošku od spirituality a jejího vnímání vzdaluje. Smyslové vnímání a racionalizující inteligence mysli s nevyvinutou intuicí nemůže skutečně porozumět záležitostem ducha, dokonce i když je takovým lidem pravda vykládána. Samozřejmě jsou filosofové, teologové s kolosálním intelektem a mohou o duchovnosti, duši samotné přednášet poutavě, však intelektuálně zatížení lidé jí mohou málo porozumět. K porozumění fenoménu Ducha a duše je ideální vlastní prožitek. Na druhou stranu i negramotní lidé, pokud jsou zasvěceni do meditace mohou přesvědčivě popsat povahu a aspekty duše z vlastní přímé zkušenosti. Říkám meditujícím přátelům, jasně popisujte co v meditaci na meditačních víkendech vidíte, cítíte a vnímáte mýmosmyslově a popisují přesvědčivě v pravdě z přímé vlastní zkušenosti aspekt Duše i Ducha. Čistá intuice přemostuje propast mezi intelektuálním poznáním Duše a skutečnou seberealizací Duše a jejího vyzařování a její poznávání. Duše, Duch a ostatní duchovní vnitřní pravdy mohou být skutečně poznány jen rozvíjením silné intuice a pravidelnou hlubokou meditací. Smysly a intelekt mohou vnímat jen povrchové jevy, nikoli jejich věčné vnitřní substance. V životě každého člověka se od narození rozvíjí dvě síly v oblasti poznávání. 1) Smyslové rozumové poznávání, jenž se rozvíjí pomocí 5 smyslů, sociálním kontaktem a sociální interakcí fungující a odhalující pouze vnější svět, jeho emoce a pocity 2) Ta druhá intuiční zůstává obvykle nerozvinutá, nekultivovaná. Nejvyšší intuiční poznávání je, že duše poznává sama sebe. Seberealizační proces, jenž ještě pokračuje dál k poznávání Ducha – Boha.

Je to dáno především vyzráním či vyspělostí duše a jejího přirozeného evolučního vývoje. Také naším vlastním duchovním usilováním. Lidská duše prochází evolučním vývojem od minerálů, monády, rostliny, zvířata až po člověka světského spějícího k člověku duchovnímu osvícenému, jenž se již spojuje a poznává se v Bohu, jako ve své vlastní vnitřní přirozenosti.

Člověk hledá neustále štěstí, To je jeho přirozeností. Na samotném hledání štěstí není samozřejmě vůbec nic špatného A je to hledání přirozené, neboť člověk se chce cítit dobře. Chceme mít krásné, příjemné pocity a stavy nechceme trpět smutkem, depresí, nebo úzkostnými stavy. Každý usiluje o to abychom se cítili dobře, šťastní, naplnění, veselý. To je přirozené hledání. Pokud se podíváme kolem sebe tak vidíme jak lidé hledají štěstí vyděláváním peněz, v rodině, v milenci, v majetku, druhých lidech. A nacházíme v těchto podnětech štěstí trvale? Toužíme například po majetku a v momentě, kdy ho máme dostatečné množství, tak se nám stává starostí a břemenem. A pokud si např. majetek užíváme již  dostatečně dlouho, tak štěstí s majetku najednou vyprchá a začínáme hledat štěstí v něčem jiném. To je touha ega ve vnějších věcech. Štěstí vnějšího světa prostě nemůže být trvalé neboť jednou to zajisté pomine, jenom tím, že přichází smrt. Nebo například milenci se rozejdou, přátelé se neshodnou, o majetek můžeme přijít. Co tedy dál? Život nám ukazuje, že nám trvalé štěstí prostě nikdy nepřinese. Je to, vždy jenom dočasné. Pokud hledáme neustále obveselení a máme nadměrnou potřebu vyhledávat neustálou zábavu, co tedy děláme jiného, nežli to, že přiznáváme, že jsme neuspokojeni a vnitřně nenaplnění. Přiznáváme tím absenci štěstí, jeho nedostatek a chceme na to zapomenout. Čím více máme známých a čím více máme zkušeností musíme vidět, že jen málo z nich se těší trvalému štěstí. Není to tak, že častěji dochází více ke zklamání, než k naplnění našich přání a štěstí? Ke zklamání našich přání dochází častěji, nežli k jejich splnění. V tom co očekáváme od druhých lidí jsme možná daleko více zklamání nežli naplněni. Odpovězme si upřímně každý sám. Život nás naučí, že nemáme být tolika připoutání k věcem a nebo k lidem, aby veškeré naše štěstí a pociťování dobrých stavů záviselo pouze na nich! Štěstí, které je trvalé a dokonalé nenajdeme nikde mezi lidmi. Moudrost získaná životem nás učí, že vše ve vnějším světě se mění. Přátelství pomine a upěnlivá ctižádost nám odhalí, že nám přináší stres, zklamání a únavu. Mnozí hledají štěstí ve vnějším světě, ale nikdo jej nenalezne. Můžeme získat přechodné uspokojení, ale nikdy ne trvalé štěstí, natož blaženost. Když člověka zasáhne nějaká strašlivá rána jako je například ztráta milovaného člověka, nebo ztráta někoho blízkého, kdo mu byl velmi drahý, pochopí tím pak lépe, že celý život je utrpením, tak jak učil Budha. V příjemných obdobích a fází života, však zůstává tato pravda přirozeně nepovšimnuta ,ale jen na nějaký čas. Pokud toto zjistíme přicházíme přirozeně k bráně poznání a začínáme s hledánim pravého štěstí. Mladé duše hledají štěstí ty starší hledají mír a klid. Žádná druhá osoba nám nemůže přinést mír, klid a štěstí pokud ho sama nemá v sobě. Je paradox, že když už duchovním úsilím a meditací nalézáme sami sobě vnitřní klid, mír a trvalé štěstí, dovolí vám ostatní lidské bytosti abyste v něm setrvali? Jelikož, toho sami nedosáhli jsou neblaze známé tím, že zasahují do životů svých bližních nebo těch kteří tento klid dosáhli. Tady je pravdou, že život nás žene od jednoho problému ke druhému s drobnými pauzami nádechu a prožívání štěstí, které ale není trvalé. Jaké je tedy řešení? Meditace, modlitba, rozjímání, rozmlouvání s Bohem a obrácení pozornosti k Němu. Neboť v tichém středu naší bytosti lze nalézt vyrovnání ran, zármutku, útrap a ztrát, které nám přináší život. Trvalé štěstí přichází z nitra. Může být tak intenzivní a extatické jako, když se těšíme (ale jen dočasně) z některých vnějších věcí vnějšího světa. Měli bychom tedy usilovat vnitřně o sebe povznesení a to intenzivně. Hlubokém pronikání do sebe sama nacházíme trvalé štěstí. Ten, kdo se naučil nořit se do sebe do ticha za pomoci meditací bude se do toho to ticha chtít vracet znovu a znovu. Však těch pár šťastných lidí ví, že v meditaci je mysl nejblaženější, když je nejprázdnější. Radost, blaženost a trvalé štěstí je plodem ducha. Musíme zůstat věrní tomuto hledání uvnitř nás a uvnitř našich duchovních srdcí a trvalé štěstí – blaženost tímto úsilím získáme. Určitě je získáme, musíme jej získat. Plně uspokojující radost, štěstí a blaženost, kterou člověk hledá v té či oné věci, vždy přenese nějakou formou zklamání. Však pravá blaženost na nás čeká hluboko uvnitř našeho srdce. Nikdy neodešla a vyčkává až jí opět odhalíme. A my ji odhalíme a budeme chtít odhalovat intenzivně teprve tehdy, když nás vše ostatní zklamalo. Upanišady nám říkají, že radost přichází z hlubokého ticha našeho vnitřního já. Pouze ten, kdo se dotknul, pocítil a poznal božský mír a blaženost jakkoli krátce, může znát její neocenitelnou hodnotu. Pouze ten, kdo pocítil skutečnou Božskou lásku ví a zná  její nepopsatelnou radost přesahující zdaleka všechny pozemské lásky.

Realizovat naše vlastní vnitřní “Já” které od nás nikdy není odděleno a nikdy od nás neodešlo, ani nemůže odejít, jelikož je to naše vlastní nejniternější přirozenost a existenční podstata a toto realizovat znamená seberealizaci. Uvědomit si pravdu o nás, jenž je pouze překryta struskou, prachem emocí a chtěním, jenž jsme si sami vytvořili. Přirozenosti našeho “Já” je neutuchající stálý pocit štěstí, radosti, blaženství, klidu a míru s úplnou vnitřní naplněností. To je Božství. Naše vnitřní Světlo, částečka Boha, kterou v podstatě jsme. “Já” je osvobozením od starostí. Uvědomíme si, že nejsme pouhé fyzické tělo a myslí, ale že jsme duchem, duší, jenž náleží jeho tvůrci Bohu. A naše duše touží po spojení s Bohem se Super duší. Átma vstupuje domů do Paramátma.

Absolutno je Bůh, jenž je našim cílem a cílem evolučního vývoje každé bytosti, jenž má Boha – Absolutno dosáhnout a navrátit se zpět z kola rození se a umírání. Absolutno je věčný, nadprostorový, nadčasový prazáklad všech věcí, povznesený na mnohost všeho co existuje, nad protiklad subjektu a objektu, já a ne já, ducha a tělo. Absolutno je nejvyšší soudce, které je základem poslední příčinou, neboli prapříčinou všeho co existuje. Absolutní bytí nezávislé od žádného jiného bytí. Je nepodmíněné, svrchované, autonomní, dokonalé, čisté a existující samo pro sebe. Jeho nejvyšší skutečně existující manifestovaná forma v Kosmu je Nejvyšší Bůh Narajena. Nejvyšším Světlem a energií v kosmu je to Paramátman. Což jsou různé nejvyšší manifestace Jediného Absolutniho.

V západním světě je často joga považována jen jako fyzické cvičení, ovšem není tomu tak. Jóga v překladu znamená spojování se  s Bohem. K tomuto praktikování patří i fyzické cvičeni. Je to věda a jejím cílem je získat mistrovství nad fyzickým tělem, myslí. Dojit k seberealizaci svého probuzeného vědomí své nesmrtelné transcendentní přirozenosti, sjednocující se s Duchem – Bohem. My jsme byli odporovou silou Boha “zrozeni – vypuzeni” Bohem z Boha. Pán říká “oddělil jsem sám sebe od sebe, abych se mohl milovat” byli jsme záměrně oddělení jako individualizované duše a sestoupili jsme s universality Ducha – Boha, do stvoření a duše se ztotožnila s omezeností těla a jeho omezeného smyslového vědomí. Tato omezenost je nám bohužel vší pravdou, jenž je velmi omezující v rámci skutečného poznání Pravdy o naší přirozenosti, naší podstatě o nás samých. Duše však zůstává ve své podstatě nezměněná. Prochází však různými zkušennostmi a poznání, vývojem svého “obalu” jádro je však neměné. Jak se duše ztotožní s tělem, tak nás obklopí mája iluze, jenž s námi hraje hru na smrtelnost zrození a smrti, dokud neprojdeme seberealizačním procesem uvědomování, že je toto klam. Toto trvá, dokud se neprobudíme do svého nesmrtelného stavu. Lidský organismus jako hrubá kondenzace jemných duchovních sil pod kontrolou duše si uvědomuje, že tělo a život, nebo vědomí v něm jsou odlišné entity a že člověk není smrtelné tělo, ale transcendentní nesmrtelné vědomí.  Poznává, že nervová vlákna fyzické či subtilní jsou prostředkem komunikace duše s hmotou a prostřednictvím této komunikace duše vyjadřuje svůj božský potenciál do fyzického prostředí. Jóga dává možnost člověku ovládat životní energie například pránajámou, kterou může praktikující jogín ztlumit “světla” smyslů  jako je zrak sluch hmat čich a chuť, kdykoliv si jen přeje, aby nebyl rušen jejich vzkazy a odrazem a ovlivňováním. Jogín může mít, tak plnou kontrolu a vstoupit do bdělého stavu hlubokého spánku tzv. samádhi. Vypne tak záměrně mentální neklid, mentální představivost, a vyhne se tak roztržitosti, emočního negativního ovlivňování, jako je smutek, strach, obavy, úzkost, deprese apod. Eliminuje a ovládá nežádoucí myšlenky. Pranajáma toto jógické cvičení, také slouží k tomu, aby člověk měl více vůle projít pozitivní praktikujícím půstem, aby se tělo očistilo a stalo se závislejším na práně, neboli životní síle, což je pravý udržovatel života a energie v těle. Pranajáma a jiné jógické cvičení jako například kriya joga nás učí ovládat také libovolně svůj spánek a dokonce být tak vítězem nad samotnou smrtí např tak jako můj Mistr Mahavatar Babaji.

Jen samotné slovo smrt zasáhne lidskou bytost velmi intenzivně a to z důvodu strachu z utrpení a bolesti, a nebo ze sociálních vazeb na svou rodinu, manžela, manželku, přátelé a obává se velmi intenzivně odloučení. Člověk také nerad opouští ze své nevědomosti, radosti pozemského života,neboť nepoznává nic krásnějšího hlubšího a intenzivnějšího. Ohledně smrti má také lidská bytost strach obavy ze ztráty vlastní existence. Ale přirozené smrti se není třeba obávat, protože přebývající duše v těle je nesmrtelná. Přirozená smrt je tak požehnáním, protože nabízí duši příležitost vymanit se z nemocného zchátralého fyzického těla a toto zchátralé obydlí vyměnit za nové a zdravé. Tedy, když duše dokončila svůj úkol v této konkrétní formě fyzického těla a inkarnaci a toto tělo je zchátralé a nemocné, duše odchází a pracuje na jiném novém těle, aby se mohla znovu zrodit a manifestovat se do hmoty a splnit si tak svoje touhy a možnosti vyjadřování ve hmotě. V těchto případech je opravdu smrt skutečně vnímána jako nejlepší přítel duše. Smrt, tak duši dává možnost zápasit s hmotou v milionech inkarnacích. Vyzrálá duše, tak po milionech zrození a smrtí dojde k uvědomění, že je nesmrtelná a smrt svým hlubokým uvědoměním překoná. Uvědomuje si tak svou neměnnou povahu tím, že překročí vědomí smrti prostřednictvím vyzrálého uvědomění. Uvědomění vzniká díky neutuchající touze duše po blaženosti spokojenosti a neměnnosti, která je její vlastní přirozeností a hledání neustane, dokud tento cíl svého přirozeného stavu Jednoty s Bohem nenalezne. Však inkarnační proces je důležitý a je to evoluční růst, jenž napomáhá rozvoji duše podle božského plánu. Samozřejmě, že existuje také agónie ze smrti a to v případě, kdy smrt nastává předčasně, nebo člověk umírá s velkým strachem, ale toto si vše duše, nebo člověk způsobuje sám svým pohledem a emočním strachem. Je lépe zůstávat pomocí meditačních technik pozorovatelem této události, čehož lze praktikováním jógy, meditace a seberealizace docílit. Veškerý strach a agonii ze smrti si člověk způsobuje sám. Bolestivé smrti je třeba se vyhnout dosažením seberealizace. Ve vědomí seberealizace jogín nezažívá téměř žádnou bolest v přirozené smrti. Zachovává si vědomí a identitu i po smrti. Žije ve své přirozenosti duše a ví, že je nesmrtelným svědkem všeho dění včetně procesu umírání a smrti.

Takový člověk je hluboce ponořen ve svém vlastním vnitřním klidu. V tomto stavu setrvává i když vykonává ve světě jakoukoliv činnost, práci, mluvení s ostatními, či naslouchání. Není vytržen z tohoto stavu hlubokého vnitřního ticha. Nejlépe poznáme tento stav v přítomnosti takového člověka, když vedle něj máme možnost tiše setrvávat beze slov. Takové konání jóga nazývá “Satsang”.  Pokud máme možnost setrvat v tichu přítomnosti takového člověka, cítíme toto ticho z něho vyvěrající. Dokonce mohou v jeho přítomnosti mizet naše myšlenky a mysl se stává čistou a průzračnou. Toto ticho seberalizovaného jogína se nedá popřít a pokud ho nevnímáme, necítíme a jogín je v tomto stavu ponořen, pak to není jeho chybou, nýbrž my sami se ještě musíme pročistit natolik, abychom toto ticho začali vnímat. Seberealizovaný jogín je vlastně meditativní. Je neustále ponořen v tomto stavu meditace. Můžeme to vycítit, když mu pohlédneme do očí. I když se zúčastňujeme života, práce a radosti světa, měli bychom se zároveň učit stát stranou toho všeho jako svědek. Je třeba se učit být divákem i účastníkem. Měla by v tom však být jistá hluboká odpoutanost. Měli bychom se vnímat jako pozorovatel všeho, jako když se na svět díváme z tichého hlubokého prostoru, z prostoru našeho vlastního Já a vše kolem sebe pozorujeme a to i přesto, že jsme ve světě plně účastni aktivně a možná i více, než lidé kteří necvičí meditaci či jógu. Je třeba, abychom se naučili a trénovali přecházet do vnitřního mentálního klidu, ticha a pak můžeme tento vnitřní stav jáství vyciťovat. Vnitřní klid a mír poznáme sami v sobě teprve tehdy, pokud nebudeme emočně, vzrušeně, připoutaně prožívat žádné citové vzrušení a to platí jak pro ty příjemné i nepříjemné událostí našeho života. Je nutné se nad oboje povznést. Neznamená to však že nebudeme moci umět si užívat těch příjemných a krásných situací v životě, ale nezasáhnou nás v momentě, pokud se ty dobré změní na špatné nebo ty špatné na dobré. Nezmění a neovlivní nás emočně natolik, abychom se pohybovali v amplitudě neskonalé radosti nebo neskonalého smutku či deprese. Jsme neustále ponoření ve svém vnitřním klidu a hlubokém míru, jenž nám je oporou a přináší nám blaženost a radost. V tomto hlubokém ponoření dokonce nevnímáme ani tak velký rozdíl mezi životem a smrtí, neboť taková bytost jasně ví, že smrt se týká pouze fyzického těla, ale nikoli toho stavu hlubokého ticha a míru, který neustále prožívá a vyzařuje z něho. Prostě žijete ve světě ale svět nežije ve vás, neboť ve vás je ticho klid a mír neextatická radost a blaženost. Vůbec to však neznamená, že takový jogín je natolik odosobněný, že by byl chladným – naopak, dokáže být velmi empatický, chápávý, citlivý a je připraven pomáhat všem ostatním, kteří opravdu upřímně usilují o toto poznání Pravdy. Je totiž přející a všem přeje, aby prožívali společně s ním tento stav. Nevměšuje se do života ostatních, tak jako to s oblibou činí ti, kteří se Pravdy nedotýkají a nedokáží být a žít sami se sebou. Neznamená to však, že seberealizovaný jogín se vzdává hloupě a bez rozumu všeho, tak jako si bohužel někteří jedinci myslí. Znám jednoho člověka, který vedle takového jogína žil 12 let v jeho blízkosti a prožíval díky jeho přítomností a náklonnosti  vysoké duchovní stavy. Později, když se jeho povaha zvrtla a neprošel vedle jogína svou zkouškou, která mu byla uložena –  záměrně okradl jogína téměř o všechen jeho majetek včetně jeho vlastního domova se snahou ho pošpinit a pomluvit jak to jen bylo možné. Přesto sám vedle jogína mohl čerpat čeho chtěl, tedy statky jak materiální, tak hlavně ty duchovní. Ten člověk byl dokonce v minulosti trestně odsouzen a jogín právě proto, aby ukázal svou důvěru, empatii a lásku, kterou do něho vkládá, mu poskytl možnost nápravy. Ten člověk, však jeho důvěry zneužil tvrzením, že jogín, tak ukáže jak je od všeho odpoutaný,pokud ho okradu… Pokud toto někdo udělá a zneužije jogínovy důvěry, a takto smýšlí je mentálně nemocným člověkem skrývající v sobě skrytou agresivitu, pomstychtivosti a neukojitelnou touhu nadřazenosti a ovládání druhých. Jogín zná další cestu takového člověka, také ví, že přijde čas, kdy si tento člověk uvědomí co vše napáchal. Kosmická zákonitost toto vše vykoná v pravém načasování a dojde k vyrovnání. Neznamená to však, že jogín pokud učiní ve svém životě chybu či špatné rozhodnutí, že by byl ušetřen následkům kosmického zákona. Ne, naopak, kosmický zákon se o něho opře takovou silou jakou on sám je ponořen v tichu Pravdy Skutečnosti. Jogínovo chybné rozhodnutí se může dotknout celého kosmu. Je lépe být nad náladami, které se rozprostírají nad přecitlivělým člověkem a ozařují mu celý den radostí, nebo jej zatemňují sklíčeností. Jestliže budeme schopni překročit sami sebe, jestliže se můžeme pozvednout k nezávislosti na poutech přáních a emocích ega, pak nás očekává dokonalý mír. Žádný člověk nemůže žít zcela ochráněn od potíží, ale může si od nich udržet odstup, když bude dostatečně odpoutaný a ponořený ve svém vlastním středu bytosti. Takový hledající je vždy sám sebou nezasažen lidskými zvraty, nezastrašen světskými potížemi. Bude žít uvolněně, ale nikoli bezcítně. Okolnosti bude brát tak, jak přicházejí. Nicméně pod touto klidnou odpoutaností bude pevný cíl. Vybuduje si sám v sobě útočiště před rozruchem a bouří moderní existence, avšak nebude se od ní distancovat. Časem zjistí, že jak se jeho odpoutanost prohlubuje, prohlubuje se i jeho nezasažitelnost negativních a nebo i pozitivních okolností světa, nebo osob směrem k seberalizovanému jogínovi. Ten je v Tichu v Bohu ve věčném teď ponořen. Je jeho útočištěm a jistotou. Neopírá se již o osobní ego a zbořil celý dům vybudovaný na základech egoistického konání v čase. Jestliže máme žít v neporušeném vnitřním míru a tichu, můžeme to dělat jen za předpokladu, že si již neděláme žádné starosti nejen sami o sebe ale ani o druhé. Svět, okolní události, emoce, naše přání, myšlenky –  z nás nesmí udělat svého zajatce. Jak nicotné musejí připadat umírajícímu člověku všechny jeho pozemské úspěchy. Je třeba se tedy stávat nepřipoutaným a nezaujatým pozorovatelem, zaznamenávající povahu věcí, událostí, ale nedovolí aby byl stržen odpudivostí věcí nepříjemných, nebo přitažen a ponořen do věcí příjemných. Samozřejmě tomu, však nebrání, aby se nepříjemných věcí stranil, nebo, aby nenacházel potěšení z věcí příjemných. Ohledně zkušeností s lidmi si je seberealizovaný jogín dobře vědom jejich charakteru, ale nechť  je charakter lidí jakkoli nežádoucí, chybný nebo špatný –  nesnaží se je soudit. Ano, on je ve skutečnosti přijímá takové jací jsou, neboď si vědom jejich i svého vzájemného společného původu v Bohu. Přesto, filozofie duchovniho konání na nás nežádá a ani na nás žádat nesmí, abychom se stali dokonale lhostejnymi  ke svým osobním zájmům. Je třeba vždy používat zdravého rozumu s vyvážeností duchovní moudrosti. Neměli bychom však být k objektům, lidem a věcem ve světě připoutání natolik, že pokud by nám tyto věci lidi a okolnosti osud odebral, nebudeme tím hluboce zasaženi. Dokud se nedostaneme na ten stupeň vývoje, kde ponecháme ostatní, aby si tvořili svoje vlastní nebe či peklo, nepodaří se nám nalézt náš vlastní mír. Odpoutání, však zajisté neznamená zničit a nebo oslabit naše potěšení ze zábavy, zálib, pohodlí a vymožeností, které vytváří společnost. Je mylné představovat si ,že být odpoutaný a vnitřně svobodný znamená být lhostejný, že změna hodnot a ovládání myšlenek vedou k ledovému klidu.  Duchovní člověk se může stát odpoutaný, aniž by přestal být lidský. Může žít vnitřně oddělen a odpoután od ostatního světa, aniž by zmenšil svou dobrou vůli, lásku, dobré city vůči druhým lidem. Kdo přijme chválu, musí být připraven přijmout i hanu. Není li člověk zasažen chválou, nebude zasažen ani hanou. Žít a nechat žít, bychom se neustále měli učit a vnášet do našich vlastních životů a do životů druhých. Nic z toho co naši nepřátelé o nás mohou tvrdit se nás nemůže dotýkat, budeme li tomu naslouchat s vnitřní odpoutaností. Však, mnohdy jsou naši nepřátelé našimi učiteli. Duchovní odpoutanost je však vlastností se kterou se u lidí nelze tak snadno setkat a neměla by být špatně chápána. Duchovně hledajícího člověka, však často bude přezkušovat v postoji odpoutanosti sám život. Je třeba se životem spolupracovat, který nás bude přezkušovat jak dalece je naše duchovní čistá zdravá jogická odpoutanost hodnověrná a pevná. Jogín bude mít radost ze své pevnosti, když zůstane lhostejný výkyvům hany od nepřátel a bude se usmívat soucitně jejich konání vůči své vlastní osobě citící k nim nejen soucit, ale i lásku, aniž by se však nedokázal bránit. Cítit lásku a soucit k nepřáteli není slabostí, nýbrž velkou vnitřní silou a svobodou. Z odpoutanosti a zdravé indiference je třeba učinit zvyk a být pevně zakotven v Bohu. Člověk, však není nutně neduchovní, jestliže žije plně ve světě, zabývá se jeho činnostmi a má potěšení z jeho příjemných stránek. Je třeba si, ale neustále připomínat co a kdo ve skutečnosti je a nikdy nezapomínat a neopomenout svůj nejvyšší cíl. Praktikování sádhany musí jít ruku v ruce s vnitřní odpoutaností. Ať se děje cokoli, měli bychom setrvávat ve svém vlastním vnitřním bytostném středu a právě v něm neustále, pokud možno držet naši pozornost. Touto pozorností dovnitř sebe se vrací zpět naše energie, jenž jsme plýtvali do  okolního vnějšího světa. Tento jogický postoj nás také velmi rychle začne uzdravovat a posilovat, neboť nám navrací energii zpět k nám samým. Měli bychom se učit vnitřně, mentálně vzdávat se všech nároků a na věci i lidi ve světě kolem sebe. Naše mysl by měla dosahovat naprosté vyrovnanosti a duchovní srdce naprostého klidu a míru, která nebude zčeřena vášněmi, emocemi a nebude jej vzrušovat žádné přání. Ano, musíme ve světě používat hmotné věci, zabezpečení a né je hloupě a bez rozumu opouštět, ale neměli bychom se k nim připoutávat a přesto se z nich s vděčností můžeme těšit s jistou nepřipoutaností. S pěstováním odpoutanosti se stáváme skutečně svobodnými. Pokud se vnitřně a mentálně přimějeme vzdát se všeho, obdržíme vše. Ponořením se hluboko do sebe cestou rozjímání a meditace, promluvami s Bohem a modlitbou, prosbou, láskou k Němu nalezneme v sobě mír, jenž překračuje veškeré chápání. Ti, co dokážou vidět pravdu v tom, že překážkou na cestě k Pravdě, Bohu, Skutečnosti jsme si jen my sami, aniž bychom ze svého vlastního neúspěchu obviňovali druhé, nebo dokonce svého Mistra, nebo pomáhající seberealizované bytosti, naleznou brzy Pravdu. To je postoj seberealizovaného jogína.

Je to naše chtění, náš zvyk z předchozích životů, jenž musíme překonat a rozbít silou vůle. Je to chtění z nevědomosti. Dualita tohoto světa je utrpení. Toužíme v tomto světě po někom, po něčem a další den už to nemáme, je to pryč. Zde v dualitě je vše nestálé. Pokud v tomto světě toužíme po prožitku slasti, následuje ho utrpení, zoufalství a smrt. V tomto vnějším světě duality vše směřuje k rozkladu a smrti. Proto musíme naši pozornost, naše vědomí nasměrovat k Věčnosti, k Bohu. Pokud to neuděláme dříve či později v našich životech nás krutá rána osudu uvědomí to učinit. To jen ruka Boží posílá tuto zkušenost, aby nás přiměla k obratu. To je milost. Samotná volba jestli tak učiníme či nikoli je na nás. Bůh nás nesmírně miluje a stále na nás čeká jako milující  matka či otec na návrat svých dětí.

V tento čas bychom všichni měli být aktivní ve snaze přivézt na planetu Zemi více Světla a lásky. Neboť Země jako bytost společně s námi tvoří jeden celek –  jeden živý organismus. Země čeká na Božské Světlo a Lásku. Pokud spolupracujeme s Bohem, tak prospíváme a profitujeme v plnosti všeho, nejen my sami, ale i planeta Země. Však, profit by neměl být hlavním cílem. Hlavním cílem by měla být Božská Láska. Pokud jsme obdrželi Lásku Boha obdrželi jsme vše. Tak pomůžeme Zemi. Ale i hlubokou upřímnou a pravdivou modlitbou, jenž má obrovskou sílu. Pouhý jeden jediný člověk s hlubokou láskou a upřímností modlící se k Bohu, může odstranit nesnáze a zachránit svět. Tak velkou sílu má upřímná modlitba a prosba k Bohu.

Jedinou svobodnou vůli v celém kosmu a stvoření má pouze Bůh Otec, tedy sám samotvůrce Stvořitel. Právě on uděluje člověku jistou svobodnou vůli a člověk tak míní, že svobodnou vůli má, avšak jen do jisté míry. Pokud půjdeme hlouběji ,tak si zajisté uvědomíme, že v našem organismu máme například autonomní nervový parasympatický systém, který je propojen s limbickou částí mozku. Tato část mozku nám obstarává veškeré životně nezbytné funkce našeho organismu jako je například trávení potravy, údery srdce, slzení očí, automatické hojení ran, růst vlasů, nehtů, transport živin ze žaludku a střev do krve. Toto všechno a ještě mnohem víc zabezpečuje parasympatický nervový systém, který my neovládáme a žádným způsobem neřídíme. Otázkou tedy zůstává, kdo řídí tuto dokonalou činnost nezbytně nutnou pro život našich fyzických těl. Je to sám Stvořitel, který má plně náš život pod svojí láskyplnou vůlÍ. Jakou mi vynakládáme činnost na to, aby se nám zacelily a zahojily veškeré rány, které obdrží během našeho života fyzické tělo? Tak tedy, jak velká je naše svobodná vůle? Moudrý a pokorný člověk si toto vše dokáže uvědomit a žasnout nad dokonalostí moudrostí a inteligencí Stvořitele.

Meditace je zásadní. Víra je také velmi důležitá, ale nestačí. Meditace nám otevírá mnohem hlubší obzory a dimenze duchovního života a samotného Božství, které je v nás. Milost plně osvíceného duchovního Mistra je nejzásadnější, ale naše očišťování, meditace je zásadní do momentu jeho milosti, která může přijít teprve tehdy, pokud jsme připraveni na to abychom ji plně obdrželi. To je má vlastní zkušenost s mým duchovním mistrem. Pro mě osobně je meditace podstatná. Dává úlevu, nádech, uvědomování si Božství. Meditace nás přivádí k poznání a odhalení toho nejdůležitějšímu evolučního smyslu našeho života. Poznání toho –  kým jsme – poznání sebe sama. Mnoho lidí na duchovní cestě bohužel jen teoretizují o duchovnosti, aniž by poznali, cítili, nebo vnímali jasně živou skutečnost a pravdu o duši a Bohu, neboď tak činí jen s prostoru mysli a jejího intelektu, ale tato úroveň nikdy nemůže odhalit živou skutečnost Božství. Božství, můžeme vnímat pouze nadsmyslově, a k tomu nám dopomáhá meditace. Někteří z nás navštěvují fitness stejně tak i já – to je vnější posilovna, ale pak existuje ta vnitřní a tou je právě meditace. Mnohým lidem se do meditací nechce a to je velkou chybou. Když poznáme, co vše nám meditace přináší. Jak je úžasná, jak se v ní cítíme skvěle, odpočinutě, naplněně, šťastně, blaženě, tak již meditaci nikdy neopustíme a ve svém životě jí dáme na první místo. Stane se nám sladkou nutností a přirozeně jí budeme vyhledávat. Meditace nás vede k naší vlastní nejvnitřnější přirozenosti. Vše ostatní se bude točit okolo, ale my budeme šťastně ponořeni do meditací, do bodu, kdy se stáváme meditačními a s tímto stavem můžeme žít ve vnějším světě. Poté vykonáváme jakoukoliv činnost, ale jsme meditativní vnímáme realitu již úplně jiným způsobem. Lehčím, šťastnějším, svobodnějším, odvážnějším. Nemluvě o tom jak velký vliv má meditace na naše fyzické, psychické, duševní zdraví. Meditace vede k osvícení. Mění naší povahu, náš charakter. Stáváme se více milujícími, chápajícími, moudřejšími, silnějšími, svobodnějšími a hlavně odhalujeme naši duši, naše nejmocnější nejvnitřnější jádro, které spojujeme s Bohem. To vše nás zásadně mění. Ale nejen nás, ale také náš život a dokonce i životy ostatních lidí, kteří žijí kolem nás, nebotˇ začínáme vyzařovat božské Světlo, které ovlivňuje všechny bytosti. Meditací z nás bude vyvěrat to nejvznešenější a spontánní.

Ano Bůh ve formě Supervědomí je všudypřítomný. Je všude vším a ve všem a v každém z nás. Třeba můžeme pochybovat o Boží všudypřítomnosti, ale když si uvědomíme, že naše tělo je chrámem Božím a že vědomí v nás samých je jednoduše odrazem Boha, pak místo k meditaci je samo naše tělo. A On je s námi, kdekoliv se nalézáme.

Nejvyšší stav samádhi, nirvána, nejvyšší Božství, nejvyšší Vědomí, nebude nikdy pro naší mysl uchopitelný. Je to úroveň prapůvodního zdroje – odtud vzešlo vše, co existuje, vše projevené. Naše lidská mysl tuto dimenzi, tento stav nedokáže vůbec obsáhnout. V tomto “praprostoru” – Božství nemáme žádné tělo, ani ty jemnohmotná. Zde nelze mít již žádná jemnohmotná těla. Fungujeme zde a existujeme zde bez mozku (Baladhara se směje). Je to nekonečné, Božské, ryzí vědomí. Zde splýváme jako jeden Celek, jedno Vědomí, sjednocujeme se – se vším, co existuje i neexistuje. Jsme jednotou samou, se vším splývající. A přesto zde existujeme, jsme, uvědomujeme si, myslíme. Ryzí bytí, jenž může přecházet i v ryzí nebytí. Je to nejvyšší, nejhlubší, nejvíce intenzivní spočinutí, relaxace, blaženost. Není třeba se bát, když řekneme, že toto nejvyšší ryzí vědomí a bytí může přecházet i v nebytí. Neboť když uleháme každých 24 hodin ke spánku, tak spočineme v hlubokém spánku beze snů, kde je a existuje nebytí. To je asi nejbližší připodobnění. A tam dostáváme nejvíce energie, nejvíce relaxace a nejvíce odpočinku po namáhavém dni v dualitě. Tímto si to nebytí můžeme nejblíže připodobnit a vracíme se k němu každý den, i když nevědomě – když uleháme ke spánku. A právě tento stav nás postaví na nohy k druhému dni.

Hlavní příčinou nejvyšší blaženosti je odevzdanost Bohu. Nic jiného nemůže poskytovat opravdovou a trvalou radost.

Je třeba vnímat člověka celistvě. Příčin může být několik. Karma člověka z minulých konání v tomto či v minulých životech. Obětování se pro druhé jako plán duše apod. Je to složitější a rozsáhlé téma.